Na houbách

Kdybych mohla sama sebe definovat jedním slovem z kulinářské oblasti, označím se slovem "houbožrout". (Na druhém místě by byl "držkožrout", protože miluju dršťkovou polévku - jsem schopná dršťek sežrat doslova kýbl :-D)  Ale houby...achjo. Co se vyrovná první letošní smaženici, co se vyrovná růžovkám na másle s chlebem, nebo řízečky z hub s bramborem...Houby miluju a každý rok jich mám slušnou zásobičku v mrazáku nebo sušených, protože "až se zima zeptá, kde mám houby", styděla bych se jí odvětit: "Nebyla jsem schopná se na ně vykopat.." A v zimě, když se z mrazáku vytáhnou hříbky pod maso..a jak se to rozvoní po bytě, to přímo evokuje voňavý podzimní les. Letos jsem si myslela, že mám s houbařením smůlu, protože zoufale nerostly. Ale pár tamtamů se slovy: "Rostou a to teda hrozně!!" prošlo vesnicí. Konečně!!

Houbaření je určitá forma duševní poruchy s hlavní diagnozou - hromadění věcí. Určitě to znáte. Jdete do lesa a byť své fyzické kondici za rok moc nedáte, jste schopni lézt pět hodin po lese, plazit se v houští a stoupat do kopců, slaňovat do strží a roklí a skákat přes potoky...nechat se ošlehávat v obličeji křovím, zakopávat o kameny zvící auta a hlavně - dýchat tu báječnou vůni lesa, která se prostě s ničím nedá srovnat. A pak se vypotácíte zcela vyčerpáni domů a nechápete, jak jste mohli "promotat se" lesem v řádu cca 10 kilometrů. Vše vás bolí, vše se rozleží pak v těle, takže se nemůžete pomalu ani hnout...ale nadopováni tím nedefinovatelným "hormonem houbaření" prostě v tu chvíli v lese nic podobného nevnímáte, ztratíte pojem o čase a jediné, co vás žene v před, je objevit nějakou hnědou hlavičku...

Od dětství chodím na houby. Vzpomínám ráda na babičku, která mě jako malého caparta naučila znát druhy hub jedlých a nejedlých. U nás na chaloupce na Domažlicku to bylo jednoduché...babi chtěla dělat k obědu bramboračku a řízky z hub...a stačilo, aby vyrazila ve třičtvrti na dvanáct za humna do lesa a vrátila se za deset minut s plným košíkem. A pak se jen vesele vařilo a smažilo. Vidím se pořád jako oculíčkovaná malá v tepláčkách a holinkách s beruškama a jdeme s babi do lesa...a zpívali jsme "Houbičky, vystrčte hlavičky, my vás sesbíráme a pak vás k večeři sníme.." Nebo jak mne učila rozeznávat hořčáka od hřiba - "Prostě si zespoda lízni a když to bude hořké, je to fuj blééé" a nebo rozdíl mezi růžovkou - masákem  a "šedivkou" "Vždycky musí být na té houbě aspoň trošku růžové...Když vykukuje malej masáček ven z jehličí, pořádně si ho prohlídni,musí tam být VŽDYCKY něco růžového...a když ho najdeš a nejsi si jistá, vezmi nožík..takhle...a sloupni kousek té kůže z hlavičky...a když to zrůžoví, tak je to masák, když ne, tak to honem zahoď..."

Dneska jsme konečně vyrazili na houby s manželem. Už jsem začínala být nervozní, vloni touhle dobou jsem měla už pěkně napráskaný mrazák plný hub, nasušeno i zavařeno. A pořád nic. Tak jsme vyrazili, manžel je houbař par excellence, vesnický kluk má vždy svá místa a já ráda chodím s ním. Ale co nás čekalo, to bych tedy opravdu neuhádla...s košíkem střední velikosti a plátěnou taškou "kdyby náhodou jsme toho našli víc" jsme vešli do lesa. A nastalo něco, co se dá popsat pouze slovy "houbařská extáze" Co krok, to pravý hřib "bílák", jak jim tu říkáme. Opravdu něco takového jsem ještě nikdy nezažila. Byly VŠUDE. Jejich hnědé hlavičky se blyštěly pod maliním, v cestě, v mechu, u kamene, malé bílé jsme nacházeli všude, ale ty jsme tam nechali, ať vyrostou...Za cca deset minut byl koš plný a přišla na řadu plátěná taška. Sotva jsem si klekla k jednomu, periferně jsem viděla dalších deset... nestíhali jsme sbírat, ten pocit byl fakt úžasný. Mimo praváků jsme též našli další - masáky, suchohřiby, dva červeňáky, babky, lišky...těch byl na jednom břehu lesní cesty snad milion......

A teď co s tím vším si počít, když už nemáme do čeho sbírat...první to odnesla moje mikina, kterou jsem měla kolem pasu...muž jí zauzloval rukávy a vznikl tak vak na pobrání dalších a dalších hub..čím víc jsme lezli "nahoru", tím více hub bylo. Samozřejmě, že byla i místa, kde nebyla ani muchomůrka, to je jasné...po pár krocích jsme ale zas narazili na "naleziště", kde to prostě nešlo nechat...mikina naplněná, manžel sundal staré vojenské maskáčové "kombo" , zauzlil rukávy a sbírali jsme dál. Pak do jeho trička a pak najednou zvedl hlavu a zavelel: "A domů. A neotáčej se, nedívej se na zem.."

Letěli jsme z lesa jako by nás honil roj vos. Protože reálně hrozilo, že přijdeme z lesa zcela nazí, houby budou v našich svršcích i spodcích :-D  "Nehledej už!!" křičel na mě, když jsem letmo pohlédla do houští a viděla tam dalších snad dvacet praváků... "počkej, ty musíme vzít.." odvětila jsem mu maniakálně a hřiby si naskládala do ohybu obou paží. Jemu to taky nedalo a naskládal si je taky na ruce a takto indisponováni jsme prostě vylítli ven z lesa a na silnici jsme se oba vydýchávali jako po maratonu. "vidělas to, to není možný..." přerývavě dýchal můj muž.."Viděla, vrátíme se pro ně.." "Nevrátíme, jdem domů, honem, šup.." Měl rozum. Doma jsme to vysypali všechno na stůl, vytřásli houby ze záhybů a já počítala....pravých bylo 114 - velkých, vzrostlých  zdravých hřibů...a ostatní houby jsem ani nepočítala, protože to prostě nešlo. Doteď jsem čistila, krájela, mám narvaný mrazák, na parapetech všech našich pěti oken se suší snad tisíc kousků a na zítra připravené obalené řízky jsem spočítala - 54 řízků. Podělila jsem i sousedy.

A výsledek mise? Teď se manžel dokoukal na Den nezávislosti...a přišel a začal..

"hm...hele...co ty na to, kdyby..." a já mu do toho skočila slovy:

"kdybysme se pro ně zítra vrátili, že jo.."

"jooo, to jsem chtěl přesně říct, jak to víš?"

"protože na to taky myslím, že jsme je tam nechali, těch bylo nejmíň tři sta..."

"taky jsi je viděla, že jo, neměl jsem halucinace..." děl můj muž.

"neměl, já na to myslím, co jsme se vrátili...zítra po práci vezmem dva koše a jdeme.."

"Dva? to je málo, radši tři.." jásal nadšeně můj muž, protože byl rád, že nebyl sám v těch "halucinacích".

Jsou tam, čekají na nás a my si pro ně prostě půjdem. Jak jsem výše předeslala, že sběr hub rovná se určité formě duševní poruchy, tak nás to zřejmě neminulo a nemine...chceme je všechny, i když je mrazák plnej. Manžel na to reagoval slovy - "tak zapneme ten starej pulťák" - čili pultový mrazák, který žere strašně elektriky a už je léta odpojený...ale co už, pokud v něm budou houbičky, tak si připlatíme. Jsou tam a čekají přímo na nás, praváci, těště se, už si pro vás "skoro" jdeme. :-D

Přece je tam nenecháme, ten, kdo propadl houbařské vášni, jistě tento blog pochopí. A já vzdávám hold matce přírodě, která stvořila něco tak nádherného a dobrého, jako jsou houby.

Pěkný večer všem přeje Petra