Omyly telefonické a jiné

Z důvodu "debordelizace" staré půdy se mi do ruky dostal poklad v podobě krabice plné dopisů. Nostalgicky jsme přebírali např. milostné dopisy, které si vyměnovali naši předci, pohledy, dopisy rodinné apod. Také jsem narazila na dopisy z vojny, které psal táta mámě nebo strýc domů...dopisy z vojny jsou kategorie sama o sobě - většinou očíslované obálky a v obálce např. přiložený odstřižený kousek metru, aby se vědělo "za kolik to má". Ráda jsem se ponořila do čtení dávno zapomenutých událostí a uvědomila jsem si, že v dnešní době mají takové rodinné relikvie opravdu své neopakovatelné kouzlo. Dnes se napíše smska jen to frkne, žádné smolení dopisů - a přece, nemělo to opravdu něco do sebe? Sednout si ke stolu, vzít pero, propisku, napsat dopis, který přetrvá - no věky asi ne, abych nebyla květnatě básnická - ale jistě přetrvá dobu, než ho někdo vyhrabe na půdě. :-D Začali jsme s příbuznými vzpomínat na dobu, kdy nebyl internet, mobily, vše se řešilo poštou, telegramem, nebo telefonem v hovornách na poště a přišlo na přetřes tolik historek, že jsem se o ně prostě musela podělit.

Mít v tehdejší době - cca kolem roku 1985, kdy už jsem rozum brala, pevnou linku, tak to bylo terno. My jsme měli tzv. "služební telefon". Aparát s vytáčecím ciferníkem, který zvonil tak, jak je na dnešních mobilech ve vyzvánění označené - old phone. Prostě trrrrrrrrrrr trrrrrrrrrrrrrrrrrr.  Později jsme měli lepší aparát, který nedělal trrrrrrrrr trrrrrrrrr, ale tltltltltlt.....tltltltltl...:-D nevím, jak to jinak opsat. S příbuznými jsme začali vzpomínat na historky, které ohledně "starých pevných linek" zažilo mnoho rodin.

Předně - podvojné linky, nebo třeba jedna linka pro celé patro paneláku. Zvedli jste sluchátko, chtěli někam zavolat a prostě jste skočili do hovoru jiné partaji, nebo se takto spojilo účastníků ještě víc a měli jste prostě těžkou smůlu, když konverzace ve čtyřech probíhala např. takhle:

"bobečku, příjdeš dneska???"

"halóó, to je ústředna? Nutně chci volat meziměsto.."

"bobečku, zase někdo votravuje na podvojce.."

"takže koupíš dva litry mlíka, deset rohliků a půlku chleba...jo a párky.."

" jakej párek, já chci meziměsto, ústředna??"

"a představ si, že von řek, že příde a veme magič, rozumíš, drzej je jako vopice..."

"halo, Láďo, máš to napsaný? Ne abys vzal zase to mlíko prošlý!!"

"Jakej Láďa, hergo, ty nevíš jak se menuju?"

"A prej přinese nějaký víno, no rozumíš, mě chce normálně ukecat, dacan.."

"Bobečku, to se na nás někdo napojil.."

"Halo, já chci to meziměsto!!"

a tak podobně. Zavolat si šlo, když nebyl nikde rozhovor, jinak jste vešli přímo do hovoru jiných. Naštěstí s připojením více a dalších pevných linek tohle vymizelo, ne však hned.

Kapitola sama pro sebe byly "ústředny". Když se chtěl dědeček dovolat z Prahy na Moravu, musel přes spojovatelku. Většinou tyhle baby vpadaly do hovoru neustále a vybafly na účastníky: "hovoříte??" A to se opakovalo pořád dokola, telefonát s příbuznými vypadal jako telegram při rozhovoru. "no a Máňa byla nějaká marodná.." "hovoříte??" vybafla spojovatelka. "hovoříme...no povídej, co je Máně?" "ááále, ňák jí to srdíčko.." "hovoříte?" "HOVOŘÍME, SAKRA!!" "...zlobí..." A tak pořád dokola. Nebo objednávání hovorů na poště...ty hovorny ještě pamatuji. Nejdříve to byly vyloženě budky, kam se dalo zavřít, pak již jen takové očíslované skleněné kukaně. A pracovnice pošty volala: "Máte tady tu Ostravu, děte si do dvojky..." apod. V dnešní mobilní éře si na tohle málokdo vzpomene a ti, kdo to nezažili, to prostě nepochopí, jak složité bylo se například dovolat z Prahy do Ostravy, Plzně...většinou to byl zážitek cca na dvě hodiny, než spojení proběhlo. Ale zase - bylo to určitým způsobem dobrodružství a večer se doma chlubili, jak se "doboxovali" do Ostravy a jak se má Máňa...

S tím souvisí i telefonní omyly. Já nevím, ale příjde mi, že jich v éře vytáčecích aparátů a pevných linek bylo více.  Jistě, i na mobil se občas dovolá někdo jiný a chce někoho jiného, ale to je vesměs špatným číslem, přehozenou číslicí. Tehdy linky přeskakovaly, jak se jim zachtělo. Takže jste volali strýce Karla, který bydlel na Brusnici u Pražského hradu a pravidelně se ozývala kasárna hradní stráže. Po několika takových omylech byl volající obviněn, že narušuje morálku ozbrojených sil a volá jim schválně se slovy : "Nazdar Karle" :-D Volat někam bylo dobrodružství, protože nikdo nevěděl, kdo se mu ozve na druhém konci.

"kotelnáááá!!" vyštěkl například na příbuzného hrubý mužský vypitý hlas, když volal své snoubence.
 Jednou se dovolal do krematoria, podruhé na jatka. Také tehdy mládežníci vymýšleli zábavičky, že když jim doma zvonil telefon, ohlásili se např. jako "lampárna", "půjčovna vzducholodí" "pražská paroplavební", "pitevna", "peklo" a tak dále, vždyť kdo to zažil, zná. Srandičky přešly kamaráda  jednoho příbuzného, který v té době puberťák vzal telefon a ohlásil se: "Obsluha raket země - vzduch" a druhý den přišla k nim do bytu domovní prohlídka, jelikož volal nadřízený důstojík jeho otce, takto "tajného" který před okolím vystupoval jako prostý ajzboňák :-D

Ty časy minulé mohou být nostalgické, já si prostě zavzpomínala na telefon a dopisy. Narodila jsem se v roce 1980, takže jsem zažila i nastupující éru mobilů. Nikdy nezapomenu na svůj první mobil - "pádlo s anténkou a jednořadým displejem" - tuším, že to byl alcatel a při volání se vysunovala anténka. Pak jsem měla nesmrtelnou - a to doslova- 5110 nokii. Dodnes funguje. Občas jí vytáhnu, nabiju a hraju na ní hada a pexeso. A to dvakrát spadla do řeky a jednou jí můj muž vytrousil z kapsy montérek a přejel jí traktorem. Zaryla se hluboko do mokré oranice, manžel jí vylovil a vysušil a přesto funguje i teď. Některé věci jsou už kultovní a k nim patří právě 5110.

Ráda bych zakončila svůj blog nejhustším a nejkrásnějším telegramem na světě. Ne, nebojte, nejedná se o nějaké květnané přání k narození dítěti nebo tak....telegram byla taky kapitola sama pro sebe. Když přišel pošťák s telegramem, všem vždy zatrnulo, protože to tehdy byla nejryhclejší cesta, jak sdělit nějakou většinou strašnou zprávu. Při trhání obálky s telegramem se často lidem chvěly ruce a báli se toho, co si přečtou. Moje maminka tehdy pracovala na poště, vzadu byla místnůstka s telegrafem, kde seděla její kolegyně a příjmala po telefonu telegramy, které psala ručně na blanket. Najednou slyšeli z místnosti nějaké podivné štkaní a pištění. Ta její kolegyně byla známou hysterkou, která již několikrát tvrdila, jak si vezme život a mávala jim před nosem hystepsem a fermetrazinem, že to jako "udělá!!", tak se všichni vyděsili a letěli k telegramům, protože si mysleli, že ona sama přijala nějaký telegram pro sebe se špatnou zprávou. Vletěli dovnitř a ta kolegyně se svíjela v záchvatu smíchu pod stolem...doslova hýkala, nemohla vůbec mluvit, slzy se jí řinuly z očí a vydávala ze sebe pouze skřeky.

"Co je ti, prokristapána, Blanko, mluv!!" třásla s ní máma. Blanka jen ukázala na stůl a opět se rozeštkala. Máma se v předtuše něčeho špatného, co si přečte, sklonila spolu s celým kolektivem pošty nad právě přijatý telegram, zapsaný Blančiným písmem. A rázem se všichni sesypali smíchy spolu s Blankou. Text telegramu totiž zněl:

"NEJEZDĚTE. BABIČKA NEUMŘELA. DĚDA SE SPLETL."

:-D krásný večer všem, Petra