Táhni!!!!!

Znáte tu historku o tom, kterak porouchané auto je připojeno na lano auta funkčního a když se řidič - velitel kolony - čili vozu pojízdného rozjel, bylo mu divné, že auto za ním misto do zatáčky jede rovně? Inu - zastavil, nepojízdné auto ho setrvačností dojelo a podíval se dovnitř. Za volantem nikdo neseděl a na zadní sedačce seděla paní řidička - takto velmi distingovaná dáma. "Ježišmarjá, ženská!!! Dyť vás táhnu na laně a vy si tu sedíte vzadu!!" vyjel zcela konsternovaný řidič na dámu, co si zrovna odkládala kapesní źrcátko a pudřenku. "Co na mne zvyšujete hlas, mladíku?" děla dáma pohoršeně, "vždyť mne táhnete, tak jsem si udělala pohodlí a posadila se na zadní sedačky!!" "A KDO ASI ZA TEBE BUDE KROUTIT VOLANTEM, BABO!!"nevydržel to už řidič - záchranář. Polekaná dáma zamrkala řadou umělých řas, až se zvedl menší průvan a koktala: "no já jaksi myslela, že jaksi samo..když vy řídíte...že jaksi se rozumí samosebou, že můj vůz pojede tam, kam váš vůz..." :-D....Inu, starší zmatené dámy, ale dneska jsem se v takové situaci ocitla i já. Byla jsem poprvé "řidičkou" vozu vlečeného....

Ne, že bych si sedla dozadu, četla si noviny a nebo si pudrovala nos...to ne. Natolik soudná ještě jsem - tedy občas :-D Ale naše prastará fiestička v mrazech prostě nenastartuje. Ne a ne. Vždy, před očekávaným propadem teploměru pod nulu jí "vyvezeme" nahoru nad bytovku, kde je kopeček, který se napojuje na silnici. Muž jí pak samospádem "pustí" a za velkého hrkání a cukání a kuckání někde v půlce sešupu nastartuje. Já to neumím, v zimě nejezdím.  Když nejde klasické startování, bojím se toho. Řidičák mám dlouho, ale řidička jsem nárazová, krizové situace v dopravě a kalamitní problémy řeším spíše pomocí autobusů a vlaků. Neumím jet v autě, které zatím není nastartované, neposlouchá mne, neumím jí "pustit a nakopnout..." Ráda toto přenechávám manželovi. Taktéž tanec ze strany na stranu na ledovce či sněhu není moje oblíbená motoristická disciplína.

Inu, trošku jsme podcenili vpád paní Zimy a zapomněli Fiestu vyvézt na ten vršek.  Muž zkusil nastartovat, ovšem ozvaly se pouze staré známé zoufalé zvuky startéru, které zná snad každý majitel staršího vozu - prostě při prvním - "uhlll..uhllll....uhllllllllllhhlllhlllllhhllll" bylo jasné, že déle to točit nemá cenu - akorát by se vytloukla baterka - takže nastal plán Bé - sehnalo se záložní auto s "koulí", Fiesta byla připojena na vlečné lano a teď - já dosud ležérně kouřila a přihlížela - mi najednou došlo, že budu muset pilotovat tu chcíplou železnou pojízdnou věc...tu na druhém konci provazu :-D

"Tak šup, jedem.." pobídl mne manžel.

"Kdo, já? To nemyslíš vážně!!"

"Ježišmarjá!!" rozčílil se opravdově, "to mám zvonit na sousedy, aby ten kopeček někdo vyjel za tebe?"

No, to jsem se zastyděla, měl pravdu - všimla jsem si totiž, že se vlivem našich prapodivných manipulací s lanem a auty za okny bytovek začaly rýsovat nenápadné stíny škodolibých načuhujících sousedů, kteří jsou vděčni za každou "přehlídku", co se jim šustne pod okny a znají mne již natolik dlouho, že vědí, že se mnou za volantem vlečňáku bude následovat velmi zábavná estráda. Já totiž kolikrát nemohla zaboha zaparkovat ani "živé" auto a z mých zoufalých pokusů vtěsnat malou fiestu do pětimetrové mezery má prču celé široké okolí - občas se i stalo, že některý ze soucitnějších sousedů, který "se už na to nemoh dívat" vyběhl ven v trenkách a pantoflích a zaparkoval sám ubohou vyjící a kouřící fiestičku bravurně do mezery, kam se vejdou v pohodě ještě tři auta. Inu - já prostě parkovat NEUMÍM!! :-D

Tak jsem teda nasedla za volant mrtvého auta, navíc jak jsem se zadýchala vztekem, okna se proměnila v zamlženou past...zuřivě jsem otírala okna rukávem, což nesnáší snad každý muž - táta nám s mámou vždy nadával, že "moc dejcháme" a když máma si vepředu otřela průzor čelního okna kapesníčkem, tak tátu mohl vzít amok: "Dyť tam pak budou šmouhy!" ječel... Ano, šmouhy pak skutečně byly, ale faktem bylo, že já neviděla vůbec nic. Otevřela jsem dveře a gestikulovala na manžela, který se v prvním autě už už rozjížděl.

"Co je zase??"

"Já nic nevidim!!"

Kdyby mohl, tak mne uškrtí...tak jsem stáhla okénka, abych svým dechem nezamlžovala stále všechna skla, trošku to opadlo, tak gestikuloval - "můžem?" a já zvedla palec do výše, uchopila volant a připadala jsem si jako dr. Sheldon Cooper, když se učil řídit na simulátoru od Wollowitze - ono to u nás v obci mezi kopci totiž není jen tak. Jen manévrování od parkoviště před bytovkou na vedlejší silnici znamená tři ostré zatáčky, celý úzký pruh cesty je lemován zaparkovanými auty a i pro "živé" auto je někdy nesnadné se pořádně vymotat ven na vedlejší silnici. Navíc u nás probíhá kompletní rekonstrukce hlavní silnice, čili - dostat se na ten náš vysněný kopeček znamenalo projet po uzounkých křivolakých uličkách mezi domy, stromy a auty skoro celým městysem, protože prostě nebylo kde se otočit, navíc s autem na laně. Museli jsme si jakoby projet obec a "najet" si na tu správnou odbočku, která vedla opět k našim bytovkám směrem odshora - a tam fiestu ukotvit "čumákem dolů"

Takže manžel musel řídit obecně velmi opatrně a navíc s vědomím, že měl na opačné straně lana dementa...tudíž mne. Podotýkám, že naopak to být nemohlo, on řídil opravdu velmi drahé, luxusní auto, skoro nové a navíc půjčené, takže zvolil menší zlo - když se má něco odřít, ať se odře stará Fiesta. (A jeho stará, jak jsem dodala) :-D Sousedstvo za okny zbystřilo, když jsme vyrazili...jel velmi pomalu, ale stejně - je to opravdu něco naprosto jiného sedět za volantem mrtvého auta, které vás absolutně nijak neposlechne, můžete jen točit volantem a brzdit. Tři zatáčky jsem jakž takž vymotala, než jsem se do toho vpravila...neustále jsem totiž měla tendenci řadit, přidávat plyn, sešlapávat spojku...jak to má člověk naučené. Nakonec sláva vlasti - bez škrábance a úhony na našich i sousedních autech jsme vyjeli horem na vedlejší silnici...a potkali jsme proti autobus. Vyhnutí nebylo možné, jak asi? Po mnoha zmatených dotazech a dohadů řidiče autobusu a řidiče živého vozu musel autobus "vycouvat" do kopečka a uhnout do pravotočivé zatáčky, kde zůstal stát "naštorc", zatímco já se krčila za volantem a snažila se nevnímat rozchechtané ksichty spoluobčanů v autobuse, kteří měli ohromnou švandu z toho, že "to nejede"...Navíc jsem zpanikařila a předvedla jim pěkný "tanec", když jsem zmateně kroutila volantem doleva, abych se busu vyhnula a projela jsem jako "hadr na holi" chodníkem do pole a zpět... Jako oráč bych se jistě uživila, kdyby nebyla půda zmrzlá, zanechala bych krásnou brázdu.

Vlečné auto mne doslova "vláčelo" sem tam, jako při mistrovství světa v orbě. Ještě pár dalších uzounkých uliček a hurá - už jedeme z kopečka na místo určení. Nahoru to šlo, ale směrem dolů jsem musela už i brzdit a to nastalo pravé peklo. Zmateně jsem šlapala na brzdový pedál, ale prostě to nebylo takové, jako je to při běžné jízdě, takže kolikrát jsem muže "dojela" na centimetr před jeho brzdovými světly a on musel chudák šlápnout na plyn a rozjet se, aby mi ujel, na což jsem reagovala dalším posunem a bržděním těsně před zadkem...až jsme tedy slavnostně "dokuňkali" na náš vysněný kopeček. Zapíchla jsem Fiestu doslova a do písmene kolmo dolů, zatáhla ručku a vylítla z auta jako Superman z trenýrek.

Chvíli jsem pozorovala svého manžela, který dlouhých pět minut seděl za volantem a hleděl kamenně před sebe. Pak auto chcípl, vystoupil, beze slova zkontroloval, zda je zabržděná Fiesta, nasedl do půjčeného a ujel mi. Schlíple jsem se loudala domů bez nálady, protože mi bylo jasné, jak jsem se zase předvedla coby totální, ale totální autoantitalent...Vplížila jsem se do bytu jako zpráskané psisko, lehla do postele a tvářila se, že tam nejsem. Ale muž mne překvapil...za pět minut přišel, v ruce flašku vína, pro kterou si dojel k vietnamcům - a řekl mi - na, ty Laudo...ten tvůj výraz, co jsi měla za volantem, byl k nezaplacení - "na tachometru deset, v očích smrt" :-D Tak si to vypij, zasloužíš si to...:-D

Inu, zkušenosti jsou k nezaplacení, třeba se mi to ještě někdy bude hodit.

:-D Krásný večer všem, vaše Petra