NETVOR DOMÁCÍ

Letní povídka pro víkend mf dnes - na úvod něco z Wikipedie -" Kočka domácí - felix silvestris f. catus je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka.  Stejně jako její divoká příbuná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy, zuby, vynikající zrak, sluch a čich." ano, ano, to všechno je pravda. Až jsem se musela zasmát tomuto popisu, který je svým způsobem velmi chudý.  Kočka domácí má mnoho dalších vlastností, o kterých "ti", kteří mají doma svou kočku většinou nemluví a když, tak jen s dalšími členy své kočičářské smečky. Nyní nemluvím o nějaké sektě, která uctívá kočky, ale o normálních lidech, kterým domácí mazlíček v podobě chlupté vrnící mazlivé zelenooké příšery obrátil život naruby.

Předně - když se jednou rozhodnete stát se majitelem kočky, vězte, že je to naprostá a totální blbost. Nikdy nebudete majitel. Stanete se jejím majetkem. Ona sama si vás vybere a rozhodne se, zdali jste hodni toho, abyste Její královské výsosti podávali jídlo, pití a kydali jí záchůdek.  Pokud výsost usoudí, že jste ti odpovídající slouhové z podčeledi "homo debilis" , kteří jí vyplní všechno, pak se milostivě uráčí vás  (občas) poctít svou přízní. Kočka nerozlišuje - "mám ráda, nemám ráda, miluju.." Kočka po adaptační době usoudí, jestli se to duo naprostých debilů, co na ní dělají: "ťuťu, čiči, kočičko majinká, no ty ši klášná, ty máš ušiška, jejeje.." vůbec hodí na to, aby je poctila byť jen pokynutím packy.  Leč většinou pochopí, že ti dva prapodivní, směšní a šišlající tvorové jí nosi potravu, takže se je blahosklonně rozhodne příjmout za své zaměstnance bez nároku na plat.  Jejich odměnou za krmení, mazlení se, praní poblitých koberečků,  je občasné soucitné otření se o nohy "co čumíš, dvounohej, mám hlad", které si zaměstnanec vyloží jako - "miluju tě paničko moje, jsi úžasná" nebo náskok do klína dosud spokojeně sedícího dvounohého tvora a stulení se do klubíčka na jeho klíně, které je většinou následováno nastavováním všech možných i nemožných údů v různých pozicích pro pohlazení.  To si "páníček" většinou vyloží jako: "Přišla jsem za tebou, protože tě zbožňuju a nesmírně toužím po tvé přízni"  V kočičí řeči tyto projevy znamenají - volně přeloženo - "svrbí mě packa, podrbej mě...néé, tam nééé..tam, ano....nééé, tam to nesvědí, ježiši, dvounohej, ty jsi totál tupoň...já ti výhružně zavrním.." což si pomýlený chovatel vyloží jako: "jéé, ona vrní, ono se jí to líbí.."

Kočky jsou svět sám pro sebe. Hovoří ze mě bohaté zkušenosti  s toutou nevyzpytatelnou šelmou. Naší první kočku, Madlenku, někdo vyhodil do kontejneru na plastové lahve tím kulatým otvorem, aby měl asi jistotu, že se nedostane ven. Šla jsem tenkrát večer vyhodit petky, a ač jsem silně nedoslýchavá, přece jsem zaslechla slabounký nářek, který později manžel, kterého jsem zavolala, popsal jako nevýslovný řev. Vzal baterku a posvítil si dolů a tam bylo ubohé malé černé koťátko, které lezlo přes všechny ty petky, neustále z nich z rachotem padalo a žalostně mňoukalo. Je to deset let, ale vidím to jako dneska před sebou. Běžela jsem hystericky za starostou, kterého jsem vzbudila, pak další členy představenstva, dále dobrovolné hasiče a shromážděný dav vše komentoval. Tři hodiny trvalo, než byla číča na svobodě. Okamžitě jsem se rozhodla, že si jí nechám. A nebylo to lehké. Kotě bylo zavšivené, zablešené, plné červů, zvracela kamínky a větvičky, nic jiného asi nikdy nežrala. Vytahala jsem z ní 28 klíšťat. Veterinář mi rovnou nabídl, že je zubožená, že jí rovnou uspí...odmítla jsem a chtěla jí vypiplat.  Tak se k nám do rodiny dostala hraběnka Madlenka. A vyklubala se z ní nádherná poloangora s dlouhou černou srstí.  Povila 4krát šestero krásných koťátek, která jsme všechny udali novým páníčkům, protože je měla vždy s angorským kocourem od souseda, který byl "výstavák".Když rodila, bylo to poprvé a naposledy, co mě opravdu potřebovala. Tímhle bych chtěla vyvrátit klišé, které panuje, že kočky rodí lehce. Není to pravda. Madlenka vždy rodila velmi těžce a já u ní bděla třeba den i noc, vyžadovala si mou přítomnost...nezapomenu na moment, kdy se svíjela v bolestech, šlo z ní kotě a ona položila svou pacinku do mé dlaně..prostě chtěla, abych jí držela za ruku.

Myslím, že Madlina kastrace byla nejen úlevou pro ní, ale hlavně pro nás. Nechali jsme si od ní jedno jediné kotě - všechna ostatní šla za novými "zaměstnavateli" Malou Amálku, kterou nikdo nechtěl, byla malá a slabá a měla zanícené očičko, pamatuji si, jak jsme jí na to dávali heřmánek a mysleli jsme si, že se nedožije rána...a teď je jí šest let. Je to nádherná kočička. Občas mi projeví svou přízeň tím, že mi v půl páté ráno skočí na hlavu, což není projev přízně, ale volně přeloženo do kočičiny - "koukej přestat chrápat, ty dvounohá prapodivná věci a NAKRM MĚ, mám HLAD!"

cca před rokem se projevila moje setrvalá tupost v "kočičí otázce". Měla bych být poučena tím, že doma chovám dva dárečky, leč ukázalo se pouze to, že kočky mají pravdu v tom, že nás mají za totální idioty. No ale k věci. Před cca rokem se v okolí našeho balkonu (bydlíme v přízemí)  začala nenápadně potulovat malinká zrzavá vychrtlá zubožená kočička. Já (Debil obecný) jsem okamžitě pojala soucit s vychrtlým tvorečkem a házela jsem jí z balkonu granule. Zprvu nedůvěřivě (asi si myslela, že po ní házím kamení), utíkala, ale pak začala lačně polykat granulky. Každý den přesně v osm večer přišla. A týden jí trvalo, než usoudila, že náš balkon pro ní bude to nejlepší místo pro život. Jednoho rána jsem jí tam našla stočenou dokola v zahradním křesílku. Byla velmi plachá a stydlivá, ale postupem doby se do ní zamiloval hlavně můj manžel, který jí krmil, hladil...mě nenáviděla, potvora, vše jen a jen od Václava...na mě vždy opovržlivě prskla....Na balkoně dokonce přežila i loňskoletošní tuhou zimu...Já byla natolik vyhrabaná (to kočky umí, vysát z vás rozum a děláte přesně to, co chce ona) že jsem jí v záchvatu nějakého šílenství postavila na balkoně domeček ze starého botníku a kartonu od krabice, s KOMÍNEM, dokonce...a namalovanými okny a sluníčkem. Kam já dala rozum!! No a Kačena se nám za naší lásku, péči a nový byt odměnila tím, že v květnu jí začalo růst břicho...a pak zmizela a vrátila se bez břicha,  zato hladová, bez koťat. Dobrosrdeční dvounozí pitomci si říkali - "aha, chudinka malá, asi o ně někde přišla..."a pak - Měsíc a půl je měla někde schované....Pak jednou v pátek před týdnem semnou začal ráno lomcovat muž s tím, že : "kočičanda nám přinesla ukázat kotě!!" tak jsem vylítla a bylo to jako ve volání divočiny..Lvice Elsa vulgo Kačena nám přinesla ukázat své dítě. ..to ještě šlo..úsměv a šťastný výraz trotla mi poněkud zhořkl, když přinesla kotě druhé.  Po další hodině kotě číslo tři.  A po dalších dvou hodinách jsem napsala manželovi sms následujícího znění: "PĚT". Manžel mi odpověděl smskou, která je nepublikovatelná :-D

Takže na balkoně nyní sídlí Kačena, jejích pět kotat a ještě si sebou přivlíkla nějakou zpustlou kamarádku, strakatou, asi aby jim dělala tetu.  Ta teta se celý den válí a žere. A my jako blbci se chodíme dívat na řádění pěti koťat jako na televizi...naučila se na kočkolit, už papají, ..a to jsou přesně ty kočičí manipulace. Není totiž nic krásnějšího, než takové měsíc a něco staré kotě. Krát pět. Když na nás loupnou ten pohled pitomých blbečků se sotva rozlepenýma modrýma očima, tak přejde veškerý splín, veškerý a naprostý...a přehluší to i veškerou naštvanost na kočičí národ. Co máme taky dělat..teď už se to zabít nedá, je to živé, kouká to (nadsázka) a je to všechno jak říkám pořád "krát pět"Prostě se to zase stalo, zase nám bylo DOVOLENO je mít, jsme zřejmě VYVOLENÍ...

dovolím si ted jako zkušená služka koček sesumírovat deset pravidel

1 - nikdy nejste majitel kočky, jste pouhý její zaměstnanec

2 - nevyberete si kočku, ale kočka si vybere vás

3 - tulení, mazlení a vrnění nejsou projevy přízně, ale vždy a pouze jen rozkazem o jídlo

4  - kočku NIKDY nepřinutíte dělat to, co chcete vy. Dělá pouze to, co chce ona

5 - kočky si vybírají místo ke spaní zásadně tam, kam si chcete sednout - do křesla k televizi na fotbal - spí tam kočka...chcete spát, je tam kočka, rozložíte si papíry po stole, kočka se v nich uvelebí a když jí chcete vyhodit, nafackuje vám

6 - kočky mají v  hlavě radar a budík. Budí vás zásadně půl hodiny před tím, než zazvoní budík tím, že vám skočí na hlavu. Ví, kdy se vrátíte z práce, i když máte volnou pracovní dobu. Prostě to ví svým radarem, čekají u dveří a utečou vám a vy je pak půl dne honíte po vesnici.

7 - když jste nemocní, myslíte si, kterak není dojemné, že kočička s vámi spí, vrní, pořád na vás ňuchá. Nenechte se zmýlit..není to projev lásky. Jen se bojí, že jí umřete a kdo by jí pak nosil jídlo

8 - ať máte v celém bytě dlaždice nebo plovoučku, kočka se VŽDY vyzvrací na kobereček nebo potah gauče...asi aby pračka nezahálela.

9 - kočka vám vždy rozcupuje napadrť fungl nové boty za dva tisíce - zkrátka se jí NELÍBÍ

10 - je možná hezké říkat si - jééé, já vařím, ona vaří taky, čili kočka skočí na linku a tváří se děsně roztomile při přípravě guláše. Otočíte se a během vteřiny už má hlavu v hrnci a souká do sebe maso

kočky lidstvo fascinují od nepaměti. Jsou milované i zatracované. Sice jsou to vyčůrané potvory, ale zase bez nich by byla nuda. Jsem ráda, že je mám a že můžu sledovat vše v jejich životě. Je to takový průzkum a zároveň výzva - kdo déle vydrží..a ty dva blbce, co jim nosí jídlo, ty mají naprosto na háku :-D

hezký den, Petra