Ztracená

6. 03. 2014 0:37:56
Ztratili jste se někdy? Kdekoliv, může to být všude, v davu, v cizím městě, v cizí zemi, najednou dezorientovaně bloudíte neznámým terénem a začne vám tlouct srdce a bojíte se? To jste ještě dobří, protože "ztracení" se přihodí alespoň jednou za život naprosto každému bez vyjímky. Ale co třeba řeknete na to, že se někdo ztrácí cca jednou týdně a to na místech jemu známých a okoukaných? "Asi počínající Alzheimer, bohužel,", řeknete si. Ale ne, to naštěstí ještě není. To jen já jsem ukázkovým příkladem matlala, který se ztratí naprosto, ale NAPROSTO všude.

Asi mi chybí něco jako - základní prostorová orientace. Vůbec nevím, jak to jinak nazvat, jinak jsem totiž zcela "normální" - jen jakýsi "čip startu a cíle a styčných bodů" mi prostě chybí. Ztratila jsem se vždy a všude. Ztratila jsem se v Paříži, kde jsem zcela nesmyslně odbočila od výpravy a pak se jen motala v křivolakých uličkách a snažila se kontaktovat nějakého česky mluvíciho kolemjdoucího, aby mne nasměroval na parkoviště autobusů, jehož název jsem měla napsaný na papírku. Po pár zoufalých pokusech na pařížanech typu: "parle vů česky? Já češka, éééh, chehce...éééch..krucinál...já hledat bus..tadydle..." mne považovali krásní a elegantní obyvatelé francouzské metropole jen za nějakého váguse, který prosí o pár Franků (tehdy Euro ještě nebylo) a normálně mi k nohám házeli drobné...Já, poučena písničkou: "bon soir mademosielle Paris" jsem neměla v kapse ani jeden Frank, tudíž jsem sbírala ty naházené v domění, že si aspoň dám něco k jídlu a plánovala jsem, kterak kolemjdoucí poprosím o adresu na českou ambasádu. Naštěstí toho nebylo třeba, moje máma vyhlásila v zájezdu pátrání a nalezli mne o "ulici dál" a máma: "ježišmarjá, to je ostuda, ty tu žebráš, nebo co??" si nenechala vysvětlit, že jsem se prostě ztratila. Jakmile jsem ztracená, tak totiž ztrácím i soudnost a vůbec nevím, kde jsem....

Ztratila jsem se v Německu (kemp Prerov, NSR, bylo mi 6 let) - šla jsem se vyčůrat a našli mne po devíti hodinách v rojnici, kterou zorganizoval můj zoufalý otec - hledalo mne asi třicet českých turistů v plavkách a koupacích úborech, plačící a sedící u stromu pět (!) metrů od našeho auta zahrabanou v hromadě písku, protože, jak jsem pak ubrečenému tátovi, který mne držel v náručí, hlásila: "takhle se maskoval Vinetů!!"

Jsem doslova proslavena tím, že jsem schopna se ztratit i na parkovišti u supermarketu. Můj manžel s oblibou dává k dobru historku, kterak jsem šla vrátit nákupní vozík, zatímco on už čekal v plně naloženém autě na parkovišti. Jenže já se "ztratila". Měl jako na dlani moje zoufalé pobíhání od zeleného auta k zelenému autu, já prostě nevěděla, kde parkujeme a myslela jsem, že mi ujel. Až když jsem začala nabírat na pláč, tak se mu zželelo té komické postavičky a zatroubil - prý se nic nevyrovná tomu rozjásanému pohledu, když jsem "poznala" auto a řítila se mu vstříc..no ostuda!!

Ztratila jsem si i v Praze, kde jsem bydlela a žila 21 let. A ani nepočítám, kolik jsem těch "zatracených ztracenců" v Praze měla - jeden za všechny - Ztratila jsem se na Náměstí Republiky, měla jsem sraz s kamarádkou před Kotvou, kterou by našel i slepec bez hole, ovšem já ne. Já se ocitla někde jinde, žádná Kotva nikde, zoufalý pohled na nějaké ruiny kláštera...říkám si: "Doprdele, kde to zase jsem??? Kam jsem to dojela??" a už jsem nabírala na brek, když tu mi zazvonil mobil a kamarádka: "kde jsi? a já plačtivě: "já nevím!!" a ona: "už tě pozoruju asi půl hodiny, chachacha, to nemá chybu, chacha...otoč se, ty troubo..."...já udělala čelem vzad a samozřejmě - Kotva hned předemnou, smějící se kamarádka...Prostě mi chybí radar, kdyby se mě chtěl můj muž zbavit, tak mne odvede pár desítek metrů do lesa a tam mne nechá...a už se nikdy nevrátím domů.

Největší ponížení v mém dospělém věku nastalo, když jsem se ztratila manželovi v Plzeňském Tescu a museli mě dát vyvolat rozhlasem jako nějakého ztraceného utřinose. "Hlášení o ztracené osobě - žádáme pana Vé Pé, aby se dostavil k informacím, našla se jeho žena a pláče. Opakuji, ztracená žena V. Pavlíčka se našla a je k vyzvednutí u informací!! Děkuji!!" Co vám mám povídat, utahoval si ze mne ještě dva roky poté a utahuje si ze mne doposud. Když jdeme nakupovat, tak schválně kouká, kde jsou informace, že si mne tam pak vyzvedne, že tam stejně dobloudím a má ohromnou radost z toho, že se celá durdím a zčervenám. Taková ostuda!!!

Jako malá jsem se ztratila tady u nás v lesích, šla jsem na houby "jen tak na kraj", jak jsem ujistila babičku, a vyzbrojená košíčkem, s culíčkama v teplákách a holínkách jsem se vydala do lesa. Bylo mi asi pět - šest let. Babi myslela, že jdu jen nad chalupu, do cípku lesa, na který lze dohlédnout při pouhém pohledu z okna kuchyně. Babi vařila...a čekala na houby, které jsem jí slíbila přinést...a pak znervozněla, nebylo mne v tom cípku lesa vidět...a bylo to. ZTRATILA JSEM SE. To už je něco jako moje diagnoza. Šla jsem pořád rovně a nahoru a potkala jsem po asi hodině cesty celá ubrečená české pohraničníky. To už bylo k revoluci blízko a na hranicích se nestřílelo, jinak bych už tady nebyla. Kluci se mne ujali a měli ze mně obrovskou srandu. "Já šla babičce na masáky do polífky, bůůů" bulela jsem tam jednomu na klíně, zatímco můj táta a jeho dva bratři mne zoufale hledali po lese, jezdil na motorce sem tam po lesních cestách...

Oba jsme s mužem vášniví houbaři. Lesy jsou zde hluboké, doslova hvozdy a od doby, co s manželem chodím na houby, jsem se snažila - "neztratit se" a dlouhou dobu se mi to i dařilo. Pořád jsem se snažila ho mít na dohled, jenže když člověka popadne pravá houbařská vášeň, tak jen sbírá a nedívá se nalevo napravo...tak jsem se slavnostně ZTRATILA znova a tentokráte nejvíce a nejvážněji. Prostě jsem šla a šla a sbírala a sbírala....a jelikož jsem hluchá, tak jsem neslyšela jeho hulákání a hvízdání (jak mi posléze sdělil), mobil neměl jaksi cenu, protože v těch hlubokých hvozdech není signál. A já najednou byla v tmavém pustém lese kdesi na půli cesty mezi Německem a Českem a absolutně jsem nevěděla, kde jsem. Neumíte si představit tu zoufalost a paniku, které jsem propadla. Motala jsem se v kruzích po lese sem tam jako blázen, ale nevěřili byste, jak začne lidská mysl a tělo v té krizové chvíli jaksi "jet na záložní level"

Začala jsem mít i takové "šeptavé" halucinace, nevím, jak to jinak popsat. Neustále jsem se motala v kruhu, slyšela věci, které vlastně ani díky mému sluchovému postižení slyšet nemůžu, zkresloval se mi prostor, pořád mne to táhlo k jedné straně a šumělo mi v uších, říkala jsem si - "jen neomdlít" - jakože mi na omdlení bylo šíleně. Říkala jsem si: "jestli teď, ty krávo blbá, omdlíš, tak najdou jen tvé ohlodané kostičky..." a pořád jsem slyšela hučení. Vzpomněla jsem si na Foglarovky a Setona a tam vždy říkali: "Když se ztratíš, najdi potok a jdi podél proudu potoka. Potok se vždy dříve nebo později vleje do řeky a řeka tě dovede k lidem.."

A to hučení nebylo v uších, byl to potok. Tak jsem šla podél potoka, nebyla jsem ani unavená, prostě jsem byla nadpovaná adrenalinem a měla jsem naštěstí dobré boty - léty prověřené Martensky. Začalo se už stmívat, věděla jsem, že asi budu muset přenocovat v lese a už jsem si v hlavě sumírovala pokyny pro přespání v lese - čili vyhrabat si díru, vystlat narvaným klestím, navrch se přikrýt jehličím a co nejvíc dýchat pod tu "peřinu z chrastí", aby mi nebyla zima....

Je opravdu neuvěřitelné, jak najednou tělo i mysl zapne v krizové situaci na "záložní level" - prostě jsem si nic nepřipouštěla, věděla jsem, že přenocuju, zcela striktně jsem si zakázala nějaké myšlenky na pláč a podobně. Asi nějaké instinkty po pračlověcích a prapředcích - přežít. Nic víc mi v tu chvíli na mysli nevytanulo. Byla jsem i schopná okusovat orobinec a pojídat syrové ryzce..

Už byla úplná tma a já právě přemýšlela o tom, že si vyhrabu nějaké to hnízdečko, protože adrenalin mi došel a v noční tmě jsem padala přes větve a taky si pěkně nabila kokos, když jsem tu náhle viděla nějaké postavy s baterkama...a našli mne...manžel vystrašený tak, že se klepal, děda a tchán a ještě pár lidí ze vsi...Nikdy jsem si takhle zhluboka neoddechla a neoodechnu, když jsem je viděla, to vím. Protože to byla hraniční zkušenost.

Chci tím jen říct, že lidské tělo a mysl má v sobě netušené možnosti. V krizi se "přepne" na automat, který zřejmě měli i naši předci, a prostě "jede" podle něj. Rezervy, které dřímou v našem těle a v naší mysli, jsou neuvěřitelně silné a zažije je právě jen člověk v mezní situaci. Já se v ní ocitla a ty moje "ztrácení se" na parkovišti nebo v marketu" jsou proti tomu dětskou hrou. Teprve ztracení v lese odhalilo pudy po prapředcích, které má v sobě každý. A nepřeju je vlastně, abyste je odhalili, je to opravdu nepříjemné...ale jsou tam. :-D

Tak kdyby se vám stalo, že se ztratíte v hlubokém lese, myslete na to, že to "dáte". On totiž váš mozek přepne na jiný level a nedá vám zahynout.

. Krásnou dobrou noc, Vaše Petra.

Autor: Petra Pavlíčková | čtvrtek 6.3.2014 0:37 | karma článku: 14.47 | přečteno: 671x

Další články blogera

Petra Pavlíčková

WC a dršťková

Stává se to. Občas vám Vánoce nevyjdou dle vašich představ. Když pominu provozní věci typu - nejsou peníze na dárky, nejsou dárky, nedorazily dárky, dopravce PPL se ožral a nedovezl dárky včas, protože chrápal v odstaveném autě...

29.12.2016 v 23:55 | Karma článku: 25.32 | Přečteno: 730 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Beata Krusic

Vidět ho viset!

Často myslím na to, jak dělá lidem dobře, když to někdo, jak se říká.....pěkně schytá. Hlavně někdo, na koho má dav pifku. Často takovým terčem bývá politik.

20.9.2019 v 14:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 30 | Diskuse

Mirka Švarcová

Přijde chlap s velkým pérem a prošťourá tě..

Jak je ta čeština kouzelná, bohatá na slovíčka, tvárná, květnatá, kolik dvojsmyslů nabízí! Někdy se nestačím divit..a mnohdy, než vypustím větu s jistým "zavádějícím" dvojsmyslem z pusy, raději mlčím. Což je u mě nadlidský výkon!

20.9.2019 v 11:42 | Karma článku: 25.39 | Přečteno: 1107 | Diskuse

Jakub Beznoska

Žijeme v právním státě?

Kde se za porušení zákonů spravedlivě trestá? Zdá se, že ne. Existují totiž lidé, na které jsou i zákony krátké a rozhodnutí soudu nemá žádnou váhu.

19.9.2019 v 23:19 | Karma článku: 21.54 | Přečteno: 643 | Diskuse

Jakub Beznoska

"Takhle se tu opravdu žije?"

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová strávila noc v ghettu. A nestačila se divit. Doslova nevěřila vlastním očím. Změní její návštěva něco? Těžko...

19.9.2019 v 21:09 | Karma článku: 28.82 | Přečteno: 1047 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Na důchody si počkáme a kdo ví, zda se jich dočkáme?

Když ve filmu Což takhle dát si špenát? omládlý Fanda Liška ve škole sděloval, že ho přece musí zajímat jaký bude mít důchod, bylo to úsměvné. Koho by v deseti letech zajímala výše penze, když má do důchodu daleko?

19.9.2019 v 20:20 | Karma článku: 14.78 | Přečteno: 349 | Diskuse
Počet článků 70 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5941
Jsem normální občan ČR

Najdete na iDNES.cz