Hřbitovní matiné

Malebný vesnický hřbitůvek, kde odpočívá mimo jiných i můj děda, prababička a praprarodiče, mám dá se říci: "kousek od baráku", takže jsem něco jako "vrchní zalévačka při suchu", "dohlížitel na dekoraci, která ulétla při vichřici" nebo "kontrola hrobů po bouřce a polomech". Nikterak se této funkci nebráním, ba naopak - chodím tam ráda. Možná si řeknete, že je to pitomé, když někdo chodí "rád" na hřbitov, ale já si zase říkám - proč ne? Je tam klid. Můžu si v klidu "pokecat" s dědou, který zemřel v pouhých 47 letech a já to jako šestiletá holčička tenkrát nemohla ještě plně chápat. Ráda se dívám na vzrostlé stromy, procházím se, čtu náhrobky a vnímám ten klid. Jsem proto divná? Neřekla bych. Má nad vraty napsánu onu starou moudrost: "CO JSTE VY, BYLI JSME I MY. CO JSME MY, BUDETE I VY"

hrobka J.Š.Baara

Jako malá jsem měla návštěvu hřbitova a dědova hrobu povinnou. Nechápala jsem ještě plně všechno a bylo mi to otravné a nepříjemné. Znáte to - chci si hrát a zatím místo toho, abych si stavěla u babičky domek pro barbíny a učila "Stejsy" a "Lusy" jezdit na takovém tom plastikovém koni pokrytém srstí a hřívou, který měl v sobě baterky a při pohybu řehtal, jsem musela jet na hřbitov. Jako dítě jsem to prostě nebrala, byla jsem uražená a zabejčená, proč mě jako tahat na hřbitov, když Stejsy zrovna jede svůj překážkový dostih...inu, dejme mládí rozum...na hřbitov jsem chodila vždy jen jako za nudou...Jediné, co mne zajímalo, byly "dětičky", čili dětské hroby. Rozumějte - to nebylo z nějaké morbidní záliby, na to jsem byla ještě moc malá. Spíše mne fascinovaly letopočty na hrobech, kolikrát hodně staré, s matnou fotkou na náhrobku..

"Jeníček Veselý..12.8.1953 - 14.8.1953

Já to pořád počítala a hlava mi nebrala, že se dožil jen dvou dnů...nebo:

"Verunka Konopíková - 7.5. 1968 - 6.12. 1970 (s fotkou buclatého batolete)

Nebo naprosto zanedbaný hrob, zarostlý, se zlomeným křížem, kde byla dřevěná destička prožraná za ty roky vším možným a bylo tam pouze k rozluštění: "Ludmilka" - a kostrbatý nápis rukou: "máme v nebi andělíčka, bylo jí 7 měs.."

V patnácti šestnácti letech semnou puberta mlátila sem a tam. Byla jsem opravdu na "přesdržku". Když mi máma řekla, že pojedem na hřbitov, tak jsem udělala šílenou scénu, dokonce jsem řvala, že: "Těm mrtvejm je to ukradený, matko!!! Stejně to neví, jestli jsem tam byla nebo ne!! Co to má za smysl, chodit na hroby!!" No jak říkám, byla jsem na zabití, čím jsem starší, tím víc si uvědomuju máminu trpělivost, nenafackovala mi, zkrátka mi nařídila, abych jela taky, že je to s úcty k dědovi. Já tehdy revoltovala na všechny strany a vlastně jsem ani nevěděla proč. Vlasy jsem si nabarvila narůžovo, ostříhala na číro, propíchla si uši, začala kouřit a nosit martensky a kožené kabáty a řetízek ze sichrhajsek kolem krku a připadala jsem si jako největší punkerka na světě... Když si teď sama sebe představím, jak jsem vypadala, musím se až tomu opravdu smát. Návštěva hřbitova? Nuda, fuj...až mne máma prostě proti mé vůli provedla hřbitovem a já si až tehdy vzpomněla na to, jak jsem se chodila dívat na "dětičky". V tu chvíli mi to prostě došlo, vyhledala jsem i Verunku i Ludmilku i Jeníčka - pořád tam spí věčným spánkem: Prostě jsem si vzpomněla.

Máma mne zavedla i na hrob našeho nejslavnějšího rodáka, spisovatele Jindřicha Šimona Baara. A také na hrob šesti postřekovských chlapců, kteří byli zastřeleni v předvečer konce 2. světové války, 4.5.1945 u Otovského mlýna. V tu chvíli jsem se rozeřvala tehdy jako postřelená kočka - máma mi vyprávěla, jak našli u táty jednoho z těch kluků tenkrát dopis - v rychlosti těch pár řádek naškrábal na kus obálky, který našel v kapse - než ho němci zastřelili. Ten vzkaz je vepsán do náhrobku těch šesti zastřelených chlapců:

"Šli jsme pro chlapce. Zaskočili nás, zranili a dobili. Chlapce odvedli. S Bohem ženo, synu, otče a ostatní. Ať žije osvobozené Československo a Sovětský svaz. Kuba"

Píšu to autenticky, jak je to tam napsané, čili čtvrtého května 1945 opravdu ten Kuba věřil, že Sovětský svaz je cesta k osvobození, nemíním se pouštět do politické debaty na téma, že tomu tak nebylo. Na našem hřbitově jsou pochováni i vojáci - rudoarmějci, bezejmení...a stejně tak i jim tak každý rok při výročí osvobození nosí lidé kytičku jako zastřeleným postřekovským chlapcům. V tu dobu a v tu chvíli prostě nikdo nedělal rozdíly a já si myslím, že na hřbitově jsou si všichni rovni. Netřeba nic politizovat.

Punkerka dospěla, vdala se, zmoudřela...a ráda chodí na hřbitov. Už se nebráním tomu "pokecat" si v duchu s dědou, kterého si pamatuji jen tak letmo, ale pamatuji přece pár epizod - měl rakovinu plic, umíral, měl bolesti zad, ležel doma v posteli...a já pětiletá neřízená střela jsem poprvé viděla Vinetoua a chtěla si neustále hrát na náčelníka Apačů. Z pelesti postele, kde děda ležel, jsem si udělala koně a furt cválala a křičela jsem na indiány...a děda? ani náznakem mi nedal najevo, že jsem mu na obtíž nebo mu vadím. Naopak. Ze své "pozice ležmo" se pasoval na "náčelníka Bolavý záda", tím mi vysvětlil, že musí jako ležet, ale přesto semnou hru na Indiány odehrál. Teď si teprve postupem času uvědomuju, jaké síly a vypětí ho to muselo stát nedat své malé vnučce nic najevo a dohrát s ní tu hru až do konce.

Proto teď chodím na hřbitov ráda. Nic mi tam nehrozí. Nemám obavu z hrozných zpráv, z celkového marastu, který je v politice, v mezilidských vztazích...nepřipadá mi to vůbec morbidní, i když si mnozí z Vás, čtenářů, řeknou, že je lepší být mezi živými..tak ano, dokud žijeme, tak ať koukáme, abychom byli...jak říkal pan Werich. Ale někdy taková procházka po hřbitově dá člověku víc, než nějaký udrbaný rozhovor o ničem mezi žijícími. I uvědomění si vlastní smrtelnosti k tomu patří. A následná pokora a umění si vážit vlastního života také. Takto k nám totiž naši drazí zesnulí promlouvají. Netřeba truchlit roky a roky...neplakat, nechat je v klidu spát -  a zároveň si uvědomit, že žít stojí za to.

Možná jsem tímto blogem uhodila na smutnou strunu, to jsem nechtěla. Jen říkám, že zesnulé navštěvovati není od věci, člověk si při tom uvědomí spoustu věcí, které do té doby potlačoval v sobě jako "zatím bezvýznamné"

Vaše Petra