Asi mi chybí něco jako - základní prostorová orientace. Vůbec nevím, jak to jinak nazvat, jinak jsem totiž zcela "normální" - jen jakýsi "čip startu a cíle a styčných bodů" mi prostě chybí. Ztratila jsem se vždy a všude. Ztratila jsem se v Paříži, kde jsem zcela nesmyslně odbočila od výpravy a pak se jen motala v křivolakých uličkách a snažila se kontaktovat nějakého česky mluvíciho kolemjdoucího, aby mne nasměroval na parkoviště autobusů, jehož název jsem měla napsaný na papírku. Po pár zoufalých pokusech na pařížanech typu: "parle vů česky? Já češka, éééh, chehce...éééch..krucinál...já hledat bus..tadydle..." mne považovali krásní a elegantní obyvatelé francouzské metropole jen za nějakého váguse, který prosí o pár Franků (tehdy Euro ještě nebylo) a normálně mi k nohám házeli drobné...Já, poučena písničkou: "bon soir mademosielle Paris" jsem neměla v kapse ani jeden Frank, tudíž jsem sbírala ty naházené v domění, že si aspoň dám něco k jídlu a plánovala jsem, kterak kolemjdoucí poprosím o adresu na českou ambasádu. Naštěstí toho nebylo třeba, moje máma vyhlásila v zájezdu pátrání a nalezli mne o "ulici dál" a máma: "ježišmarjá, to je ostuda, ty tu žebráš, nebo co??" si nenechala vysvětlit, že jsem se prostě ztratila. Jakmile jsem ztracená, tak totiž ztrácím i soudnost a vůbec nevím, kde jsem....
Ztratila jsem se v Německu (kemp Prerov, NSR, bylo mi 6 let) - šla jsem se vyčůrat a našli mne po devíti hodinách v rojnici, kterou zorganizoval můj zoufalý otec - hledalo mne asi třicet českých turistů v plavkách a koupacích úborech, plačící a sedící u stromu pět (!) metrů od našeho auta zahrabanou v hromadě písku, protože, jak jsem pak ubrečenému tátovi, který mne držel v náručí, hlásila: "takhle se maskoval Vinetů!!"
Jsem doslova proslavena tím, že jsem schopna se ztratit i na parkovišti u supermarketu. Můj manžel s oblibou dává k dobru historku, kterak jsem šla vrátit nákupní vozík, zatímco on už čekal v plně naloženém autě na parkovišti. Jenže já se "ztratila". Měl jako na dlani moje zoufalé pobíhání od zeleného auta k zelenému autu, já prostě nevěděla, kde parkujeme a myslela jsem, že mi ujel. Až když jsem začala nabírat na pláč, tak se mu zželelo té komické postavičky a zatroubil - prý se nic nevyrovná tomu rozjásanému pohledu, když jsem "poznala" auto a řítila se mu vstříc..no ostuda!!
Ztratila jsem si i v Praze, kde jsem bydlela a žila 21 let. A ani nepočítám, kolik jsem těch "zatracených ztracenců" v Praze měla - jeden za všechny - Ztratila jsem se na Náměstí Republiky, měla jsem sraz s kamarádkou před Kotvou, kterou by našel i slepec bez hole, ovšem já ne. Já se ocitla někde jinde, žádná Kotva nikde, zoufalý pohled na nějaké ruiny kláštera...říkám si: "Doprdele, kde to zase jsem??? Kam jsem to dojela??" a už jsem nabírala na brek, když tu mi zazvonil mobil a kamarádka: "kde jsi? a já plačtivě: "já nevím!!" a ona: "už tě pozoruju asi půl hodiny, chachacha, to nemá chybu, chacha...otoč se, ty troubo..."...já udělala čelem vzad a samozřejmě - Kotva hned předemnou, smějící se kamarádka...Prostě mi chybí radar, kdyby se mě chtěl můj muž zbavit, tak mne odvede pár desítek metrů do lesa a tam mne nechá...a už se nikdy nevrátím domů.
Největší ponížení v mém dospělém věku nastalo, když jsem se ztratila manželovi v Plzeňském Tescu a museli mě dát vyvolat rozhlasem jako nějakého ztraceného utřinose. "Hlášení o ztracené osobě - žádáme pana Vé Pé, aby se dostavil k informacím, našla se jeho žena a pláče. Opakuji, ztracená žena V. Pavlíčka se našla a je k vyzvednutí u informací!! Děkuji!!" Co vám mám povídat, utahoval si ze mne ještě dva roky poté a utahuje si ze mne doposud. Když jdeme nakupovat, tak schválně kouká, kde jsou informace, že si mne tam pak vyzvedne, že tam stejně dobloudím a má ohromnou radost z toho, že se celá durdím a zčervenám. Taková ostuda!!!
Jako malá jsem se ztratila tady u nás v lesích, šla jsem na houby "jen tak na kraj", jak jsem ujistila babičku, a vyzbrojená košíčkem, s culíčkama v teplákách a holínkách jsem se vydala do lesa. Bylo mi asi pět - šest let. Babi myslela, že jdu jen nad chalupu, do cípku lesa, na který lze dohlédnout při pouhém pohledu z okna kuchyně. Babi vařila...a čekala na houby, které jsem jí slíbila přinést...a pak znervozněla, nebylo mne v tom cípku lesa vidět...a bylo to. ZTRATILA JSEM SE. To už je něco jako moje diagnoza. Šla jsem pořád rovně a nahoru a potkala jsem po asi hodině cesty celá ubrečená české pohraničníky. To už bylo k revoluci blízko a na hranicích se nestřílelo, jinak bych už tady nebyla. Kluci se mne ujali a měli ze mně obrovskou srandu. "Já šla babičce na masáky do polífky, bůůů" bulela jsem tam jednomu na klíně, zatímco můj táta a jeho dva bratři mne zoufale hledali po lese, jezdil na motorce sem tam po lesních cestách...
Oba jsme s mužem vášniví houbaři. Lesy jsou zde hluboké, doslova hvozdy a od doby, co s manželem chodím na houby, jsem se snažila - "neztratit se" a dlouhou dobu se mi to i dařilo. Pořád jsem se snažila ho mít na dohled, jenže když člověka popadne pravá houbařská vášeň, tak jen sbírá a nedívá se nalevo napravo...tak jsem se slavnostně ZTRATILA znova a tentokráte nejvíce a nejvážněji. Prostě jsem šla a šla a sbírala a sbírala....a jelikož jsem hluchá, tak jsem neslyšela jeho hulákání a hvízdání (jak mi posléze sdělil), mobil neměl jaksi cenu, protože v těch hlubokých hvozdech není signál. A já najednou byla v tmavém pustém lese kdesi na půli cesty mezi Německem a Českem a absolutně jsem nevěděla, kde jsem. Neumíte si představit tu zoufalost a paniku, které jsem propadla. Motala jsem se v kruzích po lese sem tam jako blázen, ale nevěřili byste, jak začne lidská mysl a tělo v té krizové chvíli jaksi "jet na záložní level"
Začala jsem mít i takové "šeptavé" halucinace, nevím, jak to jinak popsat. Neustále jsem se motala v kruhu, slyšela věci, které vlastně ani díky mému sluchovému postižení slyšet nemůžu, zkresloval se mi prostor, pořád mne to táhlo k jedné straně a šumělo mi v uších, říkala jsem si - "jen neomdlít" - jakože mi na omdlení bylo šíleně. Říkala jsem si: "jestli teď, ty krávo blbá, omdlíš, tak najdou jen tvé ohlodané kostičky..." a pořád jsem slyšela hučení. Vzpomněla jsem si na Foglarovky a Setona a tam vždy říkali: "Když se ztratíš, najdi potok a jdi podél proudu potoka. Potok se vždy dříve nebo později vleje do řeky a řeka tě dovede k lidem.."
A to hučení nebylo v uších, byl to potok. Tak jsem šla podél potoka, nebyla jsem ani unavená, prostě jsem byla nadpovaná adrenalinem a měla jsem naštěstí dobré boty - léty prověřené Martensky. Začalo se už stmívat, věděla jsem, že asi budu muset přenocovat v lese a už jsem si v hlavě sumírovala pokyny pro přespání v lese - čili vyhrabat si díru, vystlat narvaným klestím, navrch se přikrýt jehličím a co nejvíc dýchat pod tu "peřinu z chrastí", aby mi nebyla zima....
Je opravdu neuvěřitelné, jak najednou tělo i mysl zapne v krizové situaci na "záložní level" - prostě jsem si nic nepřipouštěla, věděla jsem, že přenocuju, zcela striktně jsem si zakázala nějaké myšlenky na pláč a podobně. Asi nějaké instinkty po pračlověcích a prapředcích - přežít. Nic víc mi v tu chvíli na mysli nevytanulo. Byla jsem i schopná okusovat orobinec a pojídat syrové ryzce..
Už byla úplná tma a já právě přemýšlela o tom, že si vyhrabu nějaké to hnízdečko, protože adrenalin mi došel a v noční tmě jsem padala přes větve a taky si pěkně nabila kokos, když jsem tu náhle viděla nějaké postavy s baterkama...a našli mne...manžel vystrašený tak, že se klepal, děda a tchán a ještě pár lidí ze vsi...Nikdy jsem si takhle zhluboka neoddechla a neoodechnu, když jsem je viděla, to vím. Protože to byla hraniční zkušenost.
Chci tím jen říct, že lidské tělo a mysl má v sobě netušené možnosti. V krizi se "přepne" na automat, který zřejmě měli i naši předci, a prostě "jede" podle něj. Rezervy, které dřímou v našem těle a v naší mysli, jsou neuvěřitelně silné a zažije je právě jen člověk v mezní situaci. Já se v ní ocitla a ty moje "ztrácení se" na parkovišti nebo v marketu" jsou proti tomu dětskou hrou. Teprve ztracení v lese odhalilo pudy po prapředcích, které má v sobě každý. A nepřeju je vlastně, abyste je odhalili, je to opravdu nepříjemné...ale jsou tam. :-D
Tak kdyby se vám stalo, že se ztratíte v hlubokém lese, myslete na to, že to "dáte". On totiž váš mozek přepne na jiný level a nedá vám zahynout.
. Krásnou dobrou noc, Vaše Petra.