Což takhle spáchat sebevraždu?

Již roky a roky trpím panickou úzkostnou poruchou a agorafobií. Bývaly doby, kdy jsem ani nemohla bez "panické ataky" vyjít z bytu...nemohla jsem vůbec nic, jezdit MHD, řídit auto, pracovat...nemohla jsem se ani bavit s blízkými - sociální fobie jako vyšitá..ale to není to, o čem bych chtěla psát...já se cítím docela v pohodě, díky medikaci a skvělému přístupu mého doktora - psychiatra..

Když jsem se svého času velmi nerada svěřila rodině s tím, že chodím k psychiatrovi, myslela jsem si, že mne blízcí zavrhnou. Přece ten, kdo chodí k "psychoušovi" je cvok...ale já je zazdila tím známým rčením:"když se někdo zblázní, neví o tom..." Já moc dobře věděla, proč k psychiatrovi jdu..neměla jsem na výběr - buď se "zblázit" nebo se mu svěřit a nechat si nasadit medikaci....a zkusit tu mrchu "panickou poruchu" nějakým způsobem zvládnout....už je to přes deset let a zatím PP zvládám. Ale šílené je, co slýchávám v čekárně u psychiatra....lidé se svěřují svým "spolučekajícím" velmi vehementně a se vším....až bych raději sedávala venku a obdivuju pana doktora, že všechny tyhle šílené stestky a výhružky pořád s přehledemm zvládá...

"Uš de ven??? Uš de ven??" křičela v čekárně taková malá paní, která měla na sobě tepláky růžové barvy a pocintané tričko: "já tu nemůžubejt, mam doma dítě..." "malý.." dodala a sedla si a jala se ukazovat fotky - na fotkách byla jen ona s panenkou. Já jí  - naprosto blbě, uznávám, měla jsem držet ústa a krok - říkám" to je panenka.. "že jo, "odvětila mi rozněžnle paní : "to je Greta, vypadá jako panenka.." No a já jí, blbec, řekla, že to je panenka,,

"To teda ani náhodou, to není panenka!!"rozkřikla se, "to je moje malá holčička!!"

"Nech jí bejt...nevšímej si jí.." řekl mi najednou velký pán, takový medvěd, co jen vše z povzdálí sledoval....Měl plnovous jako Krakonoš, říkala jsem si, co dělá v čekárně u psychiatra..a taky jsem se ho na to zeptala:
"Já jsem Petra...díky za info o té paní...", říkám mu, on jen mávl medvědí tlapou a zase se díval na plakát o cukrovce (čekárna psychiatra je ve stejném vestibulu, jako doktorka přes cukrovku)"a co vy tu vůbec děláte? Připadáte mi úplně normální..."

"Chceš to opravdu slyšet?" otázal se mě...

"já ani nevím.....", řekla jsem mu, protože jsem se patlala s hromadou svých problémů a poslední, co bych chtěla slyšet,  by bylo, že Jáááá mám  problém...ale nechala jsem ho mluvit...

"Jakže se menuješ, Petra?"tázal se medvěd..""Tak Petruš...já se živím jako svažeč dřeva..mám kobylku,l která jsem jmenuje Luisa....a taky jsem si domů přivedl mojí ženu....Janu.."

"Janu?" otázala jsem se vesele, "tak se jmenuje moje máma..."

"To je hezký"..děl Krakonoš.."ale Janě se u mě v lesovně nelíbilo...měli jsme dítě, Štěpána...to jí zaměstnalo...přestala si stěžovat....        jenže  pak čekla druhé a řekla mi, že už ne, že půjde na potrat...že jedno stačí a udělala to..

"šla na potrat a zbláznila se z toho...to je moje žena...." ukázal na tu nebohou paní, co tam pobíhala a já jí řekla, že se mi líbí její dítě - panenka..

"Proč tu jste?" zeptala jsem se..

"Protože jsem se chtěl zabít....spolykal jsem  všechny prášky, co jsem doma našel a oddělalo mi to játra.......aspirin,ibalgin, neurol, diaezpam,algifen, tramal...."    sežral jsem všechno, ale bohužel jsem se vzbudil a Jana nademnou poletovala....   

"Ale vy jste silnej...." řekla jsem mu..

"Ani náhodou...nejsem silnej...jsem jen obyčejnej chlap...a děkuju ti, že jsi semnou bavila....."

Nikdy se nesmějte lidem, co jdou k psychiatrovi...někdy opravdu není zbytí a musí se někde a něomu vyzpovídat...