Mezi něčím a "něčím"
Posledních pár dní mám pocit, jakoby se vše točilo a nějak "plulo" okolo mé maličkosti. Jak jsem napsala, jsem fatalista, věřím na osud a nikdy by mně nenapadlo, že budu doslova a do písmene "čumět do blba" a přehodnocovat v sobě víru, osud, náhody a podobné věci.....nechápu, leč je to pravda a zkusím Vám to sem, milí čtenáři, poctivě napsat. Protože když Vám něco a někdo během 24 hodin zachrání třikrát život, musíte nad tím přemýšlet...
V první řadě jsem šla do krámu. Máme vietnamskou večerku pár kroků od baráku a s vietnamci tam prodávajícími dobré vztahy. Měla jsem po chřipce, zabalila jsem se tedy do pár triček, navrch mikinu s kapucí a šla jsem. Nakoupila jsem si a viděla, že jak vždy chodím zkratkou po trávě, tak tam jí zrovna sekali. Dobře, vzala jsem tašky a půjdu normálně po silnici. Narazila jsem si kapuci a jdu a navíc jsem skoro hluchá, vlivem rýmy a zahlenění po chřipce úplně hluchá. Jdu. Najednou mne někdo strašlivě praštil do ramene, ale strašlivě. Upadla jsem na zem, tašky se rozletěly, nákup všude možně, já se válela na zemi v rozmoklém bahně, kolem prosvištělo Porsche řízené nějakým debilem, konsternovaně jsem se dívala za tím autem, to auto narazilo do sloupu vysokého napětí, zkrátka havarovalo, řidič vylezl, ale kapota zdemolovaná. Nic, o čem by se říkalo v hlavních zprávách....
Ten sloup, to jsem mohla být já. Kdo do mne vrazil, kdo mne odstrčil, nevím. Když jsem se šla koupat, našla jsem na pravém rameni obrovskou podlitinu. Když jsem se po tom, co jsem upadla, rozhlížela kolem, nikde nikdo opravdu nebyl a to auto to být nemohlo, to právě projelo kolem, až když jsem byla na zemi. Doma jsem o tom dumala - napadla mne jedna věc . "děda" - můj dědeček, který umřel v 48 letech, když mi bylo šest. Když jsme před rokem dávali do hrobu babi, hrob se musel vykopat, že, a s ním i děda, tedy jeho pozůstatky. Já jsem šla jen jednou se podívat, jak pokračuje kopání hrobu a hrobník mi řekl, ať jdu pryč. Říkala jsem mu - "ale co, mě to nevadí, já se jen podívám..." a tam byla taková papírová taška a v ní byl děda. No, tedy, co z něj zbylo. Hrobník šel na cigáro a já se podívala dovnitř....zbyla z něj jen stehení kost a kus lebky, temeno a čelist. Klekla jsem si u té tašky a bylo mi všelijak...ne, že by mi bylo na zvracení nebo tak, to vůbec, já viděla prostě dědu, kterého jsem si vůbec nepamatovala - řekla jsem mu" "tak ahoj", pohladila temeno a šla si po svých. Z toho noční můry fakt nemám a tak přemýšlím - nebyl to děda,, co mne tak nešetrně odstrčil, abych nestála v cestě rozjetému autu?
Další hodně divná věc se stala, když jsme nechali uspat Amálku, kočičku mojí. To už bylo před měsícem, psala jsem to na blog také. Měla v zadeli ledviny, veterinář jí uspal u nás doma, nemuseli jsme jí nikam vozit nebo jí stresovat cizím prostředím, odešla v klidu, tiše a mezi námi. Brečela jsem snad týden, strašně mi chyběla a chybí. Měla takový zvyk spát mi v nohách na peřině a já jí opravdu cítím, jak tam tlapká, točí se dokola a tzv. "šlape", že v polospánku jí tam opravdu cítím. Prý je to reakce svalstva nohou, které je zvyklé na to, že tam kočka posledních deset let spala, bylo mi řečeno. Že u nás doma Amálka nestraší.
Dobře, řekla jsem si a nechala to být. Amča měla také zvyk budit mně hlazením packou se zataženými drápky po tváři. Upekla jsem krásnou sekanou, vyndala jí z trouby a dala vařit brambory. Byla jsem unavená a "že si jen tak na chvíli lehnu" odebrala jsem se s čajem a časákem do postele. A usnula jsem tvrdě, velmi tvrdě. Chrápala jsem tak, že jsem absolutně zapomněla na brambory......a najednou Amálka...já vím, že to byla ona - něco mne šimralo a hladilo na tváři a něco mokrého (čumáček její) mi vráželo do nosu.... v polospánku jsem se po ní ještě laškovně ohnala a říkám "Amčo, ty jedna..." a najednou mi to došlo - všude smrděl plyn, vyvařená voda od brambor, brambory spálený na uhel a už začaly hořet, mohla jsem se udusit nebo vyhořet nebo nevím....nebýt Amči......já tomu pořád nerozumím.....je někdo, kdo nás varuje? Kdo nebo co se o nás stará? A proč?
Slíbila jsem tři příběhy, tak poslední je taky věc, kterou nechápu. Když jsem byla malá, cca 3 roky, mámě se zdál sen. Byla celá vyplašená, že prý nade mnou lítal upír a vykloval mi uši a byla tím snem posedlá celý týden, pak se uklidnila....Ještě pak popisovala, jak se bála "jááá kráva blbá, to jsem vás vyděsila, seděl Petrušce na rameni a kousal jí do ucha....to bylo strašný, tak se na mně nezlobte"...No a Petruška - čili já - ve třech letech týden po tom mámině snu o "upírech" jsem byla s tátou na pouti a on mi tam vystřelil v takových těch "válečcích", jak si vytáhneme štěstí atd....náušničky visací na klipsnu a řetízek, kočičí zlato. Dovedl mne domů, já parádnice....a najednou . přilétla straka. Straka.
A začala klovat do mých nových náušnic, rvala mi řetízek, prý jsem řvala tak strašně, že si mysleli, že mne budou muset odvézt do nemocnice...ta straka byla ochočená, sousedů, ulítla jim, šla po všem, co se blýskalo. Ale jak se mohl mamině zdát týden před sen, že mi upír vyklove uši? Jak je to možné?
Vážení, já nad tím radši lámu hůl. Někdy nás prostě zachrání vyšší síla, někdy sny, někdy mrtvá kočka.... jsou věci mezi ¨"nebem a zemí", nad kterými zůstává rozum stát. Alespoň já se opravdu zamýšlím nad tím, co se to vůbec stalo....
Krásnou středu přeje vaše Petra.
Petra Pavlíčková
WC a dršťková
Stává se to. Občas vám Vánoce nevyjdou dle vašich představ. Když pominu provozní věci typu - nejsou peníze na dárky, nejsou dárky, nedorazily dárky, dopravce PPL se ožral a nedovezl dárky včas, protože chrápal v odstaveném autě...
Petra Pavlíčková
Poslední ze Sedmi statečných...
Už asi týden se objevuje tolik zpráv o úmrtí slavných osobností, herců, umělců, fotografů apod, že jsem se přistihla, jak si při čtení dalšího nekrologu pobrukuji text slavné trampské písničky: "Zatracenej měsíc listopad..."
Petra Pavlíčková
Ať život muší plácačka zruší!!!!
Neznám nádhernější start nového dne, než být probuzena mouchou. Znáte to všichni - spíte, sladce...a najednou "pink" a sedí vám na nose, obličeji, na všech odkrytých okončetinách těla. Je marnou snahou tu černou vtěrku odehnat.
Petra Pavlíčková
Když vám vyhlásí válku kotě....
Ve staré kůlně kousek od našeho baráku má soused kočičku, která porodila patero zdravých koťat, černých jako uhel. Jsem zde v okolí známa jako "kočičí máma", i šla jsem se na prcky podívati...
Petra Pavlíčková
Co vydá stará půda?
Odkojena Foglarem, nedalo mi to a prostě jsem prozkoumala půdu v baráčku po zesnulé babi. Našla jsem tam rodinné fotoalbum, u kterého jsem se málem umlátila smíchy.....nedivím se, že babi tento "skvost" raději dala na půdu...:-)
Petra Pavlíčková
Škola v přírodě a "zneužívání"
Když jsem v médiích četla tu hnusnou kauzu učitelky, která na škole v přírodě PRÝ "šmírovala" malé chlapečky při sprchování a ředitel jí vyhodil, udělalo se mi zle. Zle z toho, jak jedno udání může zničit život ženě - učitelce...
Petra Pavlíčková
Nohy smrtící a smrdící...
Že mám vysoký nárt a nádhernou klenbu chodidel, to mi říkal v první třídě učitel baletu.. Dodnes si pamatuju prapodivný pach, který se linul z naší učebny a provázel nás až do sprch... no jo..i holkám smrdí nohy,..
Petra Pavlíčková
Invaze zlodějů prken
Opravdu, název blogu nepotřebuje žádnou opravu...říkáte si . "jak prken? Nemělo by být např. duší, věcí, těl, mrtvol.", jako v každém pořádném hororu? Ne, jde opravdu o prkna. Klasická, normální prkna....
Petra Pavlíčková
"Všechno jednou doslouží!" aneb vzpoura strojů
Když mi video spolklo svou poslední kazetu na cestě za věčným elektronickým Bohem, nevěřila jsem tomu. Pořád jsem se snažila tu kazetu z něj vydolovat, mačkala jako smyslů zbavená EJECT!!! A to jsem netušila, co bude následovat..
Petra Pavlíčková
Proč nic nechcete, proč????, aneb telemarketing...
Asi to každý z vás zná. Volá vám neznámé číslo, vezmete to, řeknete "prosím" a tam se ozve šveholící ženský hlásek, který pro vás má nové produkty, skvělou sazbu, nebo dovolenou v apartmánech, které si musíte koupit.
Petra Pavlíčková
"věčná loviště" pro mojí Amálku
Kočička Amálka se narodila před deseti lety matce Madlence a neznámému kocourovi, nebo více kocourům :-) to nevíme jistě a Madla nám to nikdy nesdělila, s kým to vůbec měla, děvka :-)
Petra Pavlíčková
"Já jsem mrtvola, teto!!"
Přes vánoční svátky jsem sežrala neuvěřitelné množství potravin, což se také projevilo na mém exteriéru. Najednou jsem se nemohla dostat do džínů, natožpak do sukně, kterou mám už asi 15 let a VŽDY jsem se do ní vešla - prostě krize.....povánoční majonézová krize...:-)
Petra Pavlíčková
Punkerka aneb "tak jako kdysi, kdy nás nikdo neměl rád.."
Sestřenka se chystala na haloweenskou párty a volala mi: "nazdar Petruš, nemáš ještě někde tu tvou maškaru?" Já povídám zcela konsternována: "jakou maškaru?" a marně jsem v tom bleskovém hovoru vzpomínala na to, jakouže maškaru má na mysli..."no tu pankáčskou, si prej byla pankáčka, nemáš eště nějaký hadry, nebo tak?" No, měla jsem doma punkerské hadry, měla jsem doma v igelitce i zapomenuté staré emgetnoky kazety do kaze'táku a když jsem se to vydala hledat a našla to, nechtěla jsem jí to najednou dát....těch vzpomínek....
Petra Pavlíčková
A co jsi jako dělala celej den???
Jako každý všední den jsem se svého manžela zeptala : "jak bylo v práci?" a už ve dveřích jsem z něj odebírala montrérkovou blůzu, boty dala na místo, ponožky hodil hned do pračky, vzal si na nohy kroksy a rozlédl se po bytě a zeptal se mně: "A co jsi tu jako dělala celý den?" Za tuhle otázku, kterou mi dnes položil, bych ho nejraději když už ne zastřelila, tak třeba i inzultovala pěstí...leč neměla jsem k tomu pak žádné další "prudivé" elementy, usmažila jsem mu bramboráčky a když blahodárně škytal s mastnou pusou, došlo mu, že jsem se asi opravdu celý den neflákala... Ale rozleželo se mi to v hlavě a začala jsem o tom přemýšlet...
Petra Pavlíčková
Což takhle spáchat sebevraždu?
Již roky a roky trpím panickou úzkostnou poruchou a agorafobií. Bývaly doby, kdy jsem ani nemohla bez "panické ataky" vyjít z bytu...nemohla jsem vůbec nic, jezdit MHD, řídit auto, pracovat...nemohla jsem se ani bavit s blízkými - sociální fobie jako vyšitá..ale to není to, o čem bych chtěla psát...já se cítím docela v pohodě, díky medikaci a skvělému přístupu mého doktora - psychiatra..
Petra Pavlíčková
Punčocháče v mrazáku
O lidské zapomnětlivosti bylo napsáno jistě již mnoho a mnoho knih, článků, ba i vědeckých "tlustopisů" Nechci se tímhle blogem vydávat na půdu zapomínání jaksi "lékařského" - čili psát o tom, jak s věkem slábne paměť - to všichni víme a víme také, jaké příšerné důsledky to mívá například v podobě stařecké demence či "alzheimera". Ne, chci trošku tohle nepříjemné téma odlehčit a napsat o zapomínání ještě jaksi v "mládí" - trošku na humornější notu a vydat se na půdu historek, kterýma jsem zásobená bohatě od své rozvětvené rodiny či okolí.. Nadpis Vám, milí čtenáři, může připadat trošku matoucí, ale vězte - stát se to může naprosto každému - každý někdy něco někde zapomene, nebo udělá nějaký podvědomě nesmyslný krok, nad kterým pak v úžasu jen nevěřícně civí a říká si: "ježišmarjá, jak jsem mohl být takhle blbej!!"
Petra Pavlíčková
Princezno, co to máš sebou za vopici????
Příběh na téma kolo pro Ona dnes: "Ahoj, prosímtě, děláme novou kuchyni, můžeme si k vám do sklepa dát pár věcí, než to všechno upravíme a opravíme, u nás není k hnutí.." poprosila mne kamarádka z vedlejší vísky, která konečně s rodinou bydlí. Sice v bytě na hypotéku, ale je to 4 plus 1, vzdušné, prostorné a jelikož má tři dítka ve věku 11, 10 a 8 a manžela, tak z jejich podnájmu v 1 + nic, ve kterém se krčili doposud a platili nehorázné nájemné "paní domácí", která je opravdu odírala, je to opravdu pro ně velký skok kupředu.
Petra Pavlíčková
Roštěná na roštu aneb polibte mi zadel
Omlouvám se za možná trošku expresivní titulek..leč co, pravda se musí naplno říci...ať je to jak chce. Včera mi manžel dal dáreček - zabral (tím myslím výplatu) a pozval mne do restaurace. Podotýkám, že to je u nás velká oslava, to se stane jednou za rok, jinak "sušíme hubu" a snažím se vařit jídla výživná, leč levná. Najednou pozvání do restaurace, oblékla jsem se, načančala se a že tedy pojedeme do jedné, která se nám v minulosti osvědčila.
Petra Pavlíčková
Ztracená
Ztratili jste se někdy? Kdekoliv, může to být všude, v davu, v cizím městě, v cizí zemi, najednou dezorientovaně bloudíte neznámým terénem a začne vám tlouct srdce a bojíte se? To jste ještě dobří, protože "ztracení" se přihodí alespoň jednou za život naprosto každému bez vyjímky. Ale co třeba řeknete na to, že se někdo ztrácí cca jednou týdně a to na místech jemu známých a okoukaných? "Asi počínající Alzheimer, bohužel,", řeknete si. Ale ne, to naštěstí ještě není. To jen já jsem ukázkovým příkladem matlala, který se ztratí naprosto, ale NAPROSTO všude.
Petra Pavlíčková
Když se vám stane megatrapas..
nezoufejte - myslíte si asi v tu chvíli, že se musíte hanbou do země propadnout, ale není tomu tak - hitparáda trapasů a ultramegatrapasů je velmi rozmanitá a ten váš "trapásek" snadno zanikne v plejádě dalších, podobně, i hůře postižených jedinců. Téma trapasů by vydalo na samostatnou knihu, já přináším jen pár exemplárních příkladů, které se staly buď mně osobně, v mé rodině nebo blízkém okolí. Snad si po jejich přečtení oddychnete - že to, co se stalo vám, není ještě tak hrozné.
předchozí | 1 2 3 4 | další |