Jo, co se v mládí naučíš, ve stáří jak když najdeš. Mamahotel je fajn, ale člověk se nenaučí vařit, prát, žehlit a uklízet.

Já začal s prvními významnějšími pokusy na střední škole, na internátu. Ne že bychom neměli tři jídla denně, ale znáte mladé, hladoví jsou furt a také je honí mlsná.

Naštěstí tehdy nebylo tolika brambůrků, křupek, sušenek a ňamek a také někteří kamarádi byli třeba i rybáři, takže stačilo přiložit ruce k dílu a rozvíjet se.

Z kuchařek mne oslovil hlavně Vilém Vrabec.

Jo a k té svíčkové, jako poctivá omáčka je dost složitá, takže proto asi je královnou omáček. Všechny ostatní jsou v jádru jednoduché (houbová, rajská, okurková ...) zato svíčková to je krájení zeleniny, její osmažení, vaření, pasírování, můžete si dochutit vlastním karamelem, můžete ji udělat na divoko pod zvěřinu (bez smetany) ...

Gratuluju ke konečným úspěchům!!!

Taky máme v rodině tetu, která přišla do manželství "vařením neposkvrněná" a teď je z ní vyhlášená kuchařka, u které se všichni rádi zakousneme do čehokoliv, co nám předloží, protože to je vždycky prostě excelentní... Ona ta metoda "pokus-omyl" mívá skutečně skvělé výsledky, když člověk vydrží!

Já byla od mala cepovaná jak babičkou, tak mámou (vyučenou kuchařkou), takže jsem naopak doma vařila už někdy od 13-ti (máma pracovala na hospodě dlouhý-krátký týden, táta dělal od nevidím do nevidím dvě práce a já bývala doma s o 6 let mladším bratrem, tak nebylo zbytí) a možná právě proto jak se teď můžu vyhnout sporáku, tak to ráda udělám a českou klasiku vařím opravdu velmi výjimečně, jsem toho zkrátka převařená a přejedená doteď (i jako pískle jsem vařila hutná a složitá jídla, jako právě guláš, ptáčci, různé omáčky (kromě burgundské, ta mi nechutná a nedaří se mi), pro tátu vnitřnosti, pro mámu maso, pro sebe zeleninu (maso nejím od dětství), pro bráchu nějakou sladkou tečku, cukroví, chlebíčky, pomazánky, apod., na víkend dva, tři chody, na vánoce kuchat, porcovat a stáhnout kapra z kůže, k tomu salát, vše připravit až se rodiče vrátí, docela teď nechápu, že jsem k tomu stíhala i nějaký svůj život). I tak ale každý den připravuju domácí večeři - i kdyby to měla být jen rybičková pomazánka, těstovinový salát, nebo hemenex - je to jedna z mála věcí, co pro své kluky můžu udělat... Polotovary a konzervy neuznávám, doma jsme to nikdy neměli a mně to už od pohledu (či přičichnutí) nedělá příliš valně, to si radši zakousnu papriku ;-)

Hezký den!

tohle holt dělá spousta rodičů, že nepřipraví děti na život.

ale nechápu proč se vaření čekalo jen od novomanželky? manžílek taky rozmazlenej a od rodičů rovnou do manželství???

manžílek tvrdě pracuje a pracoval i tehdy....jezdil za prací do Německa, byl pryč cca od pěti ráno do šesti večer, takže se doma jen převlíknul, vykoupal a něco pojedl...jak píši v blogu, pak už to s mým vařením šlo Já byla doma bud už ve dvě nebo v pět, takže rozumíte, pane Rotte, opravdu jsem po manželovi nevyžadovala vaření, když makal jako otrok...jo, o víkendu byla jiná - třeba sám udělal míchaná vajíčka pro mne jako snídani do postele - u přípravy čtyř míchaných vajec zašpinil veškeré nádobí, co jsme doma tenkrát měli - včetně hrnce prádelňáku (dodnes nevím, na co ho potřeboval :-D)...nebo když jsem měla zlomenou pravou ruku, tak mi vše krájel, všechny suroviny, co jsem potřebovala, pak stačilo jen to smíchat a uvařit... Já nechci nijak paušalizovat a rozdělení domácích prací včetně vaření mezi oba manžele beru a taky by se mi to líbilo...ale ráda jsem se to pro něj naučila, ráda pro něj vařím. Ono něco jiného je, když se vrátí mužskej z práce, kde se nezašpiní, nepracuje fyzicky, v normální čas..třeba ve čtyři, oproti mému muži, který maká na sloupech vysokého napětí, leze do výšek, staví sloupy, příjde vyflusanej v šest sedm večer domů...a rád pak ocení dobré teplé jídlo. Byla bych sama proti sobě, kdybych mu ještě říkala - koukej něco uvařit. To snad uznáte, že Váš příspěvek v tomto případě není na místě.

Připomněla jste mi mé novomanželské začátky

Byla jsem na tom, jako Vy, Naučila jsem se vařit za pochodu až v manželství,ale měla jsem mírný náskok, uměla jsem milánskou omáčku na špagety a krupicovou kaši:-))

  Můj první guláš- maso jako podrážka a UHO-ale manžel to statečně spolykal a ještě mě pochválil

A svíčkovou umím a miluju jí:-)

Taky jsem opustila rodný dům bez znalosti vaření - máma totiž napovažovala za dost dobré nic, co nebylo dokonalé, a protože dokonalosti se při prvních kuchařských pokusech dosahuje málokdy, dovolila mi v kuchyni pouze asistovat ve stylu přines, odnes, nakrájej... Malé děti to baví, ale celý život to člověku nevydrží. No, po odstěhování jsem prostě prošla knihkupectví, našla jsem dostatečně polopatickou kuchařku, vybrala recept, koupila ingredience a začala. Protože ani poté mě neučila máma, ale učila jsem se sama, vařím jinak. Ale dovoluji si tvrdit, že vařím a peču velmi dobře, a to i věci, o kterých máma snad ani neslyšela.

Hezké vyprávění, ale nebuďte tak egocentrická. To že Vašemu manželovi chutnají omáčky a knedlíky neznamená, že je preferuje každý. Jsou lidé kteří by podobný druh stravili spokojeně nemuseli vidět do konce života

Máte sice pravdu, i tak ale nepředpokládám, že by se lidé, co nemají rádi omáčky, denodenně spokojili s chemickou náhražkou (nebo co že to vlastně ty polotovary ve skutečnosti jsou) 

Takže pokud by měla manžela se zaměřením na středomořskou stravu, asi by se naučila vařit tu... U makrobiotika zase makrobio, celiaklika bezlepkovou atd, atd, atd. Jenže to bylo jinak, autorčin manžel chtěl omáčky, tak se naučila omáčky a teď napsala blog o tom, že i vaření se dá naučit "samostudiem" a notnou dávkou trpělivosti, nikoliv o tom, že (a jak dobře) co vaří.

Pochopení textu, to je oříšek, co?

Hezký den!

Děvče, chce to učit se od mistrů. Mně pomohla stará kuchařka od Magdalény Dobromily Retigové. Dodnes jí v knihovně uchovávám jako poklad. I když musím přiznat, že od té doby, kdy jsem jí poprvé otevřel, přibírám každoročně pravidelně o kilogram živé váhy.

Podle mě návod nestačí, ikdyž je přesný, chce to mít prostě v ruce.

velmi dobře napsané zkušenosti které příroděžel musí každý získat sám

...že nebyl čas...??? blbost.....je lenost...ale máte pravdu v tom že to zpravidla přejde.....za sebe prohlašuji...že jsem s k vaření musel prosadit proti vůli své mámy (ona je ten typ, který všechno sám...)...a postupem času jsme se dostali do fáze...kdy občas řekla ...udělej třeba plátky na hořčici......dodnes nejsem líný si uvařit...ikdyž je to jen pro mne...když jsme doma sám.....

jo holka zlatá, k tomu se musí postupně dospět. To není tak, že to přijde najednou, ale pár let to trvá. Já vařím docela slušně, ale moje současná drahá polovička začala vařit pořádně vlastně až po čtyřicítce a je pořád lepší a lepší. No a o tom to je .Nebát se, že něco zkazím a zkoušet to dál.

dobrý večer, přesně tak..mne to trvalo tak pět let, než jsem opravdu něco kloudného a poživatelného vyprodukovala...